Zvíře je bytost

 

Zvíře není věc. Je to bytost s duší, emocemi a jedinečnou osobností

Každý, kdo někdy sdílel svůj život se zvířetem – ať už s psem, kočkou, koněm nebo třeba papouškem – ví, že zvířata nejsou „jen“ němá stvoření. Mají své potřeby, nálady, chutě i zájmy. A především – mají schopnost cítit. Radost, bolest, strach, zvědavost, náklonnost… a také hlubokou lásku.

Zvíře miluje jinak než člověk – bez podmínek. Nezajímá ho, kolik máte na účtu, jak vypadáte, odkud pocházíte ani co jste v životě dokázali. Miluje vás takové, jací jste. Upřímně, oddaně, naplno. A přesně v tom je jeho krása i zranitelnost.

Zvíře není věc. A nikdy by se tak s ním nemělo zacházet.

Přesto se i dnes najdou lidé, kteří to stále nechápou. Pro které je zvíře pouhý majetek, předmět, nástroj k zábavě, výkonu nebo zisku. Lidé, kteří se domnívají, že mají právo se zvířetem nakládat podle své libovůle. Ale zvíře není věc. Je to živý tvor. Je to někdo – ne něco.

Týrání je projev hluboké vnitřní prázdnoty.

Ubližovat zvířeti – fyzicky, psychicky, citově – může jen ten, kdo sám ztratil kontakt s tím, co dělá člověka člověkem: soucitem, empatií, respektem k životu. Týrání zvířat není “jen chyba” nebo “výchovný prostředek”. Je to zločin. A jako zločin by mělo být také postihováno.

Ochrana zvířat by neměla být volitelnou možností – ale morální i legislativní samozřejmostí.

Voláme po přísnějších trestech pro tyrany

Společnost, která se nedokáže postavit za své nejslabší členy, není skutečně civilizovaná. Zvířata nemohou mluvit, bránit se, zavolat o pomoc. Proto musíme mluvit za ně. A musíme trvat na tom, aby ti, kdo jim vědomě ubližují, nesli zodpovědnost – právní i společenskou.

Ten, kdo dokáže ublížit bezbrannému tvoru, může být hrozbou i pro lidi. Právě v tom spočívá skutečné riziko. A právě proto je nutné brát ochranu zvířat vážně – ne jako okrajové téma, ale jako základní hodnotu zdravé společnosti.